Zázraky se málem dějí aneb i kapr může lítat
Netušili jsme, že poslední turnaj v Prostějově bude posledním turnajem v extralize. Rodiče v hojném
zastoupení sledovali vystoupení děvčat, ve kterém se snažily prosadit do bojů o medaile. A že bylo co
sledovat. Holky totiž udělaly za těch pár měsíců obrovský pokrok. Vždyť koncem prázdnin se sešel úplně
nový tým, z něhož zkušenosti s extraligou neměl v podstatě skoro nikdo. A od začátku byly na posledním
místě tabulky. Ale poctivá práce hráček i trenéra a jeho specifický přístup přinesly své ovoce.
A proto si myslím, že by mělo zaznít poděkování: Holky (a trenére) děkujeme za ty zážitky, které jste nám
dopřály. Sledovat váš vývoj od velmi nesmělých a neumělých začátků až po poslední klíčový zápas, který jste
otočily ve čtvrtém setu ze stavu 3:12 (!) (a pátý set vyhrály), bylo úžasné...
Jenže byť jste byly úspěšné, přece jenom si ve Final 6 nezahrajete a o medaile nezabojujete. Doma jste si
poplakaly a zanadávaly, ale bohužel současná společenská situace vám to znemožnila. Občas se prostě
podobné situace stávají.
Vzpomínám na Jarmilu Kratochvílovou, která před olympiádou v Los Angeles dosahovala v testech výkonů,
které napovídaly, že svůj světový rekord (dodnes platný!) ještě velmi podstatně vylepší. Bohužel jí
komunističtí pohlaváři účast na OH znemožnily. Jarmila měla pouze dvě volby – poslechnout a nejet na OH
nebo emigrovat. Rozhodla se podvolit zvůli komunistických aparátčíků.
Troufnu si říct, že vy jste to měly ještě horší. Nedostaly jste totiž žádnou jinou možnost.
I když vlastně dostaly. Můžete buď nadávat a zahořknout a časem se na vaše volejbalové ambice vykašlat.
Anebo si z toho vzít nějaké to ponaučení, nepolevit v tréninku ani v tomto „hluchém“ mezidobí a být prostě
připraveny na novou sezónu. Nic víc, nic míň.
Osobně jsem optimista a myslím, že tak, jak jste celou sezónu ukazovaly, že se dokážete vždy a v každé
šlamastyce poučit, dokážete to i tentokrát.
A držíme palce.
Antonín Boháček
